Jaroslav Čejka
Jak jsem přežil vlastní pohřeb
Popis knihy
Jaké to je – přežít vlastní pohřeb? A co všechno se člověku promítne před očima, když se ohlíží za životem plným lásky, omylů, smíchu i bolesti? Jaroslav Čejka ve své nové knize Jak jsem přežil vlastní pohřeb přináší třicet osobitých, místy drsných, jindy dojemných povídek, v nichž se s neobyčejnou lehkostí střídá humor, nostalgie a životní moudrost. Autor s typickou nadsázkou a ironií vzpomíná na doby, kdy svět byl jiný, ale lidé v něm stejně zranitelní, pošetilí i krásní. Kniha je osobní zpovědí i zrcadlem české duše – plná příběhů o lásce, zklamání a síle odpouštět. Nahlédněte do světa, kde se vážné stává groteskním, kde se smrt mění v žert a žert v hlubokou pravdu o životě.
Jaroslav Čejka
Jaroslav Čejka je básník, prozaik, dramatik, humorista, satirik a mystifikátor, který používá sedm různých pseudonymů. Má pět dětí, deset vnoučat a pět pravnoučat. Na vlastní kůži poznal na dvacet profesí a napsal více než 40 knih, 4 divadelní hry a nespočet epigramů a glos. Za svůj život třikrát unikl smrti, utrpěl pět úrazů, prodělal 15 vážných onemocnění a léčil se téměř ve všech pražských nemocnicích. Začátkem roku 2025 odkázal své tělesné pozůstatky Ústavu patologie 1. lékařské kliniky Univerzity Karlovy a prvního dubna téhož roku se ve Velké síni Krematoria Strašnice rozloučil nejen se svou početnou rodinou, ale i se svými věrnými čtenáři a přáteli. Jeho předčasný pohřeb uskutečněný 1. dubna vzbudil mimořádný zájem médií.
O knize
Mnozí z nejčtenějších českých básníků zemřeli mladí. Mácha, Wolker, Orten, Hrabě a pár dalších. A umřít mladý to je pro básníka požehnání, protože se tak nestačí vypsat ani si nadělat nepřátele mezi závistivými kolegy. Ale já včas umřít nesvedl, přestože jsem k tomu měl párkrát našlápnuto. Ve čtrnácti letech mi praskl žaludeční vřed a lékaři v nemocnici Na Bulovce mě doslova vytáhli hrobníkovi z lopaty. O pár let později mě jiní doktoři zachránili před udušením, když jsem měl při astmatickém záchvatu dusík v krvi už na kritické hranici. Na stavbě, kde jsem srůstal s dělnickou třídou, mě jednou minul stokilový utržený hák jen o metr a to jen díky tomu, že mě parťák zahnal z míst, kde jsem před tím stál a kam ten hák udeřil takovou silou, že odloupl z betonového stropu kus velký jako umyvadlo. A do třetice všeho dobrého a zlého mě z cementového sila, ve kterém někdo omylem pustil čeření, vytáhl parťák, se kterým jsme tam zůstali v rozvířeném cementu jako Hanč s Vrbatou ve sněhové bouři.