Lucie Janíková
Hledání domova na stezce svatého Olafa

Popis knihy
Kniha vychází z autentického cestovního deníku poutě po norské Stezce svatého Olafa. Autorka během 31 dní ušla zhruba 800 km napříč severskou krajinou až do Trondheimu, tradičního cíle poutníků u katedrály Nidaros. Nejde však o klasický cestopis ani turistického průvodce. Každodenní zápisky zachycují nejen radosti a krize dlouhého pochodu, ale především vnitřní cestu — chvíle samoty, pochybností i zastavení, kdy člověk přestává řešit běžné starosti a začíná si klást podstatné otázky. Proč vlastně jít? Co je v životě důležité? A co zůstane, když člověk odloží komfort, tempo i jistoty? Poutní cesta se postupně mění v prostor k přemýšlení o směru vlastního života, vztazích a hodnotách. Setkávání s lidmi, jednoduchost každodenního fungování „na lehko“ a rytmus kroků v norské krajině vedou autorku k hledání smyslu a k postupné vnitřní proměně. Čtivý a osobní příběh o dálkovém putování, který není jen o kilometrech, ale hlavně o tom, co člověk může objevit sám o sobě, když má konečně čas jít — a přemýšlet.
Lucie Janíková
Autorka se k putování dostala spíš z osobní krize než z touhy po dobrodružství. Dospívání v ní zanechalo mnoho otázek a vnitřní nejistotu, a tak se vydala hledat odpovědi pěšky – s batohem na zádech. Po studiu techniky a zemědělství se Lucka rozhodla opustit stíny minulosti a změnit svůj život od základů. Na první pouti se poprvé opravdu setkala sama se sebou a po návratu už nenaskočila do starých kolejí. Čekalo ji náročné období: oprostit se od převzatých názorů, postojů a očekávání, ujasnit si vlastní hodnoty a začít žít podle nich. Prošla existenční krizí i depresivním obdobím, během něhož napsala svou první knihu Poslední léto - cesta, která mi změnila život. Její život se postupně začal zklidňovat, některé otázky však zůstávaly. Navázala proto poutí po stezce svatého Olafa v Norsku, z níž vznikla tato kniha. Není jen cestopisem, ale přirozeným pokračováním jejího osobního příběhu — hledáním odvahy, směru a smyslu.
O knize
Kniha se nezačala rodit u psacího stolu, ale v libereckém kulturáku. Seděla jsem v poslední řadě na přednášce a brečela nad fotkami z norské stezky svatého Olafa. Ne kvůli Norsku, ale protože jsem právě poznala, kam mě to táhne dál. Bylo mi tehdy doslova na nic, život mnou vytíral každou kaluž. Rozpadala jsem se na kusy a jediný způsob, jak dát zase do pořádku, byl znovu vyrazit. Tentokrát jsem nechtěla jen tak zmizet, chtěla jsem cestu sdílet. Jako těžká introvertka jsem začala psát deník na sociální sítě. Psala jsem každý den. Bez příkras. Jako člověk, který se snaží zorientovat sám v sobě. Příspěvky přibývaly spolu s kilometry, reakcemi lidí i pochybnostmi. Z deníku se postupně stával základ knihy. Nevznikla proto, že bych chtěla světu něco tlačit. Vznikla proto, že jsem potřebovala jít. Při té chůzi jsem si začala víc rozumět a chtěla jsem tomu dát formát. Byl to boj. S počasím, bahnem, strmými kopci, hladovými komáry. Ale zažili jsme taky spoustu srandy. Krakouš vám to potvrdí.