Andrea Jarošová
Na horské dráze mysli Život s bipolární poruchou bez masky

Popis knihy
Autobiografická kniha „Na horské dráze mysli“ nabízí upřímný a hluboce lidský pohled do života ženy, která se vyrovnává s bipolární afektivní poruchou. Skrze osobní příběh autorka odhaluje bolestné i krásné momenty své cesty, od prvních epizod, přes mateřství, pracovní úspěchy i pády, až po přijetí nemoci jako součásti sebe sama. Text je silným svědectvím o odvaze, lásce, přátelství a hledání rovnováhy v duševní bouři. Stejně jako horská dráha, i její život se pohybuje mezi vrcholy a propady, často bez varování. Tato kniha inspiruje k empatii, porozumění a naději. Je pro všechny, kteří si někdy připadali ztracení a také pro ty, kteří chtějí lépe pochopit své blízké.
Andrea Jarošová
Jmenuji se Andrea Jarošová a více než 20 let se potýkám s bipolární afektivní poruchou. Věřím, že tato kniha může pomoci lidem se stejnou diagnózou i jejich blízkým lépe pochopit, co se odehrává v jejich mysli. Nemoc mi přinesla nejistotu i strach. Zároveň mě ale donutila zastavit se, podívat se na sebe jinýma očima a přehodnotit, co je v životě opravdu důležité. Dlouhá léta jsem pracovala jako účetní a později i na manažerské pozici. Byla jsem zvyklá na výkon, odpovědnost a tlak. Naučila jsem se překonávat samu sebe, někdy až za hranici vlastních sil. Dnes pracuji jako poradkyně pro mladé lidi, kteří hledají uplatnění a svůj směr. Pomáhám jim najít jejich vlastní cestu, podporuji je v těžkých začátcích a snažím se být tím člověkem, kterého jsem sama kdysi potřebovala. Prošla jsem si těžkými obdobími, ale neztratila jsem chuť žít. Učím se přijímat své limity, zpomalit a hledat radost v maličkostech. Věřím, že i s duševním onemocněním se dá žít plnohodnotný život.
O knize
Psaní tohoto příběhu nebylo jednoduché. Nejen proto, že je o mně, ale protože se při něm snažím pochopit samu sebe. Celý život jsem měla pocit, že musím fungovat podle určitých pravidel. Být silná, nezpochybňovat se, neukazovat slabost. Jenže život mě mnohokrát srazil na kolena a donutil mě čelit pravdě, že jsem jiná, že moje mysl funguje jinak, že realita se někdy proměňuje tak, jak bych si nepřála. Trvalo mi dlouho, než jsem přijala, že nejsem „přecitlivělá“ nebo „náročná“. Že moje extrémní radost i hluboký smutek nejsou jen charakterové rysy, ale součást něčeho většího – bipolární poruchy. A ještě déle mi trvalo, než jsem si dovolila o tom otevřeně mluvit.